Kdo píše, zůstává. To platí o autorech dopisů, které jsem nedávno našel ve sklepě. Během stěhování jsem narazil na krabici starých vzpomínek. Uvnitř byly novinové články a také poštovní a vizitky. A desítky dopisů. Jejich autoři byli v této krabici hrdých 30 let a zůstali mi v hlavě jako vzpomínka. V té době jsem se jako teenager dvakrát zúčastnil táborů pořádaných Školskou a studentskou misí SMD, do Švédska a do Norska. Poté jsme samozřejmě zůstali v kontaktu prostřednictvím dopisů.
Ano, ty papírové, psané plnicím perem nebo perem a opatřené razítky (tehdy 100 feniků). Bylo úžasné, co si tenkrát lidé museli říkat! Neexistovala žádná služba krátkých (!) zpráv (SMS) a žádný Whatsapp. Pokud jste někomu napsali dopis, sestával alespoň z jedné stránky, a když jste u toho byli, mohli jste psát na obě strany. A tak jste si řekli, co jste během týdne dělali, které myšlenky se vám zdály důležité, která kniha, který biblický verš nebo který rozhovor vám utkvěl v paměti. Oba si dali na čas: pisatel dopisů i čtenář dopisů.
Všimli jste si, že většina historických znalostí za posledních několik století pochází ve formě dopisů? Kdo co s kým dělal, kdo se s kým kdy a kde setkal a pocity někoho, kdo žil řekněme v 17. století – to vše lze i dnes díky dopisům dohledat. Kdo bude za 300 let stále zkoumat staré servery od Googlu, Web.de a GMX, aby zjistil, jak lidé přemýšleli v 21. století?
Pavel napsal Apačům
Křesťané neustále čtou a citují z dopisů, Nový zákon se z toho takříkajíc skládá. „Paulus píše v dopise...“ je tak pevně součástí repertoáru správného kázání, že je zde třeba znovu citovat Roberta Gernhardta s básní: „Paulus napsal Apačům: Neměli byste tleskat po kázání. (...) Pavel napsal Irokézům: Nebudu vám nic psát, naučte se nejdřív číst.“
Křesťanské zbožné čtení je také plné korespondence. Dopisy mezi Dietrichem Bonhoefferem a jeho snoubenkou Marií von Wedemeyer právě zveřejnilo SCM („milovaný Dietrich“). Srdcervoucí byla i bojovná přiznání sourozenců Schollových. Martin Luther zanechal stovky dopisů, které jsou dodnes teologicky a historicky významné. Papírové dopisy vydrží staletí; Ani teď, o pár desítek let později, už nemůžu číst diskety z mládí.
Někteří říkají, že ruční psaní vede k lepším a kreativnějším textům. Pohyby paží a rukou údajně aktivují podobné oblasti mozku jako ty pro mluvení a myšlení. A pokud si chcete věci lépe zapamatovat, je lepší si je zapisovat ručně než pomocí klávesnice. Jedna věc je jistá: Každý, kdo používá malou klávesnici zobrazenou na smartphonu, ve skutečnosti používá technické nouzové řešení, a proto je nucen psát kratší dobu. Ale jsou prý i moderní autoři, kteří už na mobil napsali celé knihy, jako třeba 16letý Max Sprenger, který byl při nehodě okraden o téměř všechny pohybové možnosti a svůj příběh vyprávěl jen palcem o starostech a modlitbách v „Tsunami v mé hlavě“ (vydáno jako kniha nakladatelstvím adeo-Verlag).
Kdokoli napíše dopis, vyjadřuje příjemci uznání. Nejen, že někdo vynaložil určité úsilí (samotné psaní, výběr psacích potřeb a obálky, uspořádání známky a odchod do schránky). Také se více zamyslel nad formulací. Nemusí to být brk, ale nepřipadá si člověk tak trochu jako malý Marcel Proust, jakmile přejede plnicím perem po papíře?
Samozřejmě: Každý, kdo píše dopis, předpokládá, že adresát má čas a především trpělivost si jej přečíst. Ale upřímně, kdo by zahodil ručně psaný dopis, aniž by si ho přečetl? Pokud opravdu chcete říct něco důležitého, napište dopis. Dopis je a zůstává něčím osobním. Ne nadarmo se osobně podepsaný dopis stále počítá jako doklad totožnosti v některých úředních záležitostech. Poté, co jsem se přestěhoval, moje (celkem moderní) banka uvěřila mé změně adresy až poté, co jsem ji potvrdil v podepsaném dopise.
Popis nebo snímek krajiny
Představte si, že Pavel dnes píše e-mail církvi v Korintu. E-mail je odeslán rychle, pozdější nápady nebo odkazy lze vždy odeslat v dalších e-mailech nebo ve zprávě Whatsapp. Text je u příjemce za vteřinu a chcete-li, i s 300 příjemci. Kdo však poslal posla na cestu v 1. století našeho letopočtu, vystavil ho procházce v délce až několika týdnů a také útrapám a nebezpečím. Dokonce i dnes si pisatelé dopisů ještě dvakrát rozmyslí, jestli něco přidat, než zalepí obálku. Myšlenky si třídíte automaticky a to nemůže být špatné.
V minulosti by člověk byl nucen popsat krajinu, kterou se procházel na dovolené a která mu zůstala v paměti obzvlášť působivá. Dnes používáte svůj chytrý telefon k pořízení fotografie, která je o chvíli později u vašeho blízkého doma, možná pár týdnů chůze odtud. V každém případě to netrénuje zrovna vlastní schopnost vyjadřování.
Nikdo neříká, že písmena musí být dlouhá. „Rád bych napsal kratší dopis, ale neměl jsem čas,“ napsal zbožný matematik Blaise Pascal. Ale kdy jste se naposledy pokusili popsat vlastními slovy dlouhou pasáž textu příteli nebo rodinnému příslušníkovi, jaká byla určitá nálada venku v přírodě, jaké to bylo, co vám připomínalo a proč ten okamžik byl takový? magický? Jak často popisujeme, jak se nám dnes daří, a jak často sáhneme do pytle triků s 360° emotikony obličeje a osob (tolik jich je, včetně koček, elfů a Santa Clause)?
Je tu ještě jeden poslední důvod pro psaní dopisů, a ten je důležitější než kdy jindy: je známo, že dřevo váže CO2. A globální zalesňování by mohlo absorbovat dvě třetiny emisí CO2 způsobených člověkem. To je výsledek studie ETH Zurich, která byla zveřejněna před dvěma lety a od té doby je předmětem mnoha diskuzí. Co může být samozřejmějšího, než vypěstovat co nejvíce stromů speciálně pro výrobu papíru tak, aby papír ve formě písmen mohl být uložen v krabicích na stěhování alespoň 30 let? Může to znamenat pouze – nejen na Světový den psaní dopisů –: Pište více dopisů!
