Ahmed Mnissi pochází z okolí Tübingenu a je vlasový a vizážista na volné noze a také vizážista. Tento 33letý queer aktivista byl diagnostikován s HIV+ v roce 2016 a v roce 2018 s ním šel na veřejnost, aby zvýšil povědomí. „Pokud nebudete HIV jednat otevřeněji, také se toho moc nestane,“ zněl jeho tehdejší pohled a od té doby objasňuje a vede kampaň proti stigmatům. S SCHWULISSIMO mluvil o své diagnóze, diskriminaci, aktivismu, drogách, rasismu a Berlíně.
Proč jste se rozhodli pro aktivismus? Když jsem se po diagnóze HIV v roce 2016 přestěhoval z okolí Tübingenu do Stuttgartu, všiml jsem si, jak špatné byly naše vlastní aplikace, zejména v obvyklých aplikacích, ale také v konverzacích Komunitní nebo homosexuální muži informováni o HIV a AIDS, ale také o ochraně a metodách léčby. Ještě horší je to v heteronormativní oblasti, nejde jen o destigmatizaci, ale také o ochranu všech a ukončení HIV a AIDS. Když jsem změnil kariéru, přestěhoval jsem se do Hamburku s velkým muzikálem a zjistil jsem, že tamní gayové jsou mnohem lépe informovaní a řeší téma jinak. Nebyly tam žádné urážky, jen zajímavé otázky, a když se můj stav stal známým, reakce byly trvale pozitivní, protože to znali a věděli, že ochrana prostřednictvím terapie nepředstavuje žádné riziko infekce z mé strany. Moje tehdejší bytná v Hamburku, která dlouho pracovala pro místní AIDS organizaci, se spřátelila a vyzpovídala dvě generace HIV pozitivních, včetně mě, na studijní projekt jde kolem, taky se moc nepohne. Vzhledem k tomu, že mám velký okruh známých po celém Německu, hlavně v heteronormativní oblasti, řekl jsem si, že půjdu na veřejnost, abych ukázal, že o mně jako člověku existuje ještě jeden fakt, který však nedefinuje, kdo jsem, ani mě nezměnil.
Co většina lidí neví o životě s HIV a co by měli vědět? Nebo jinak, jaké je největší nedorozumění a stigma, pokud jde o HIV?Většina lidí stále spojuje HIV a AIDS dohromady, i když jsou to dva zcela odlišné obrazy. HIV je infekce, která při úspěšné terapii zajišťuje, že virus již nemůže být detekován v krvi, tj. je pod detekčním limitem. n=n, nedetekovatelné = nepřenosné, tj. není nakažlivé. V případě plně rozvinutého AIDS se říká, že virus je zodpovědný za to, že imunitní systém je v určitém okamžiku natolik poškozen, že se objevují další onemocnění charakteristická pro syndrom AIDS. Byl například spojován se specifickými typy rakoviny nebo zápalu plic. Pokud je zjištěno několik těchto onemocnění, mluví se o plně rozvinutém AIDS.
Považuji za nejdůležitější fakt, že my HIV pozitivní lidé, kteří se úspěšně léčíme, nejsme nakažliví. Safer Sex 3.0 je nová ochrana, abych tak řekl: 1. Ochrana kondomem, 2. Ochrana PreP nebo PeP nebo 3. TasP = Terapie jako ochrana, pod kterou spadám. Mnozí se nás stále bojí, protože nejsou dostatečně informováni.
Jak ale život s HIV ve skutečnosti vypadá? Dnes se svou infekcí téměř nepřicházím do kontaktu, ráno, když si vezmu prášek, jdu ke svému odbornému lékaři na kontrolu každé tři měsíce nebo v pořádku, pak docela často, když jsem aktivista. Samotná infekce se mě téměř netýká, máme úplně normální délku života, dokonce bych řekla, že o něco lepší, jelikož máme kontrolu každé tři měsíce. Limituje nás neznalost druhých, předsudky a s tím spojená stigmatizace.
Jakou formou zažíváte diskriminaci na základě vaší diagnózy? Musím říct, že od té doby, co jsem s tímto tématem šel na veřejnost a vzal lidem vítr z plachet a prostor pro své vlastní většinou nesprávné myšlenky, jsem to sotva kdy zažil ani diskriminaci na základě mého HIV statusu. Od PreP došlo v komunitě k příjemné změně, protože se tímto tématem zabývá více lidí, jsou obecně osvícenější, pokud jde o STI, a proto mi přijdou s výrazně méně výhodami. Naopak většina lidí ví, že TasP jako ochrana je také součástí bezpečnějšího sexu a znamená spolehlivou ochranu před HIV.
Často se stále setkávám s diskriminací kvůli intersekcionalitě. Ale spíše v heteronormativní oblasti se objevují věty typu: „Měl by se vrátit do své rodné země, aby si nemusel platit terapii na náš účet!“, nebo „Když se takhle vrtáš, je to tvoje vlastní chyba!" Není to otázka počtu sexuálních partnerů, ale toho, jak dobře se chráníte, jak dobře jsou lidé informováni a chrání se a zda jste nevěřili nesprávné osobě.
V roce 2016 jste dostali telefonát a byli jste informováni o infekci. Jaký to byl pocit a jak moc se ti díky tomu změnil život?Nejdřív jsem byl v jakémsi šoku, v hlavě jsem měl prostor pro učitele vzduchu, tiché pípání jako tinnitus. Další myšlenka byla, dobře, budeš navždy single. Každým dnem jsem to trochu víc chápal a musel procházet záchvaty paniky, ani ne ze strachu z umírání, což je z dnešního pohledu směšné, ale spíš ze strachu z druhých, z vyloučení, protože to jsou zážitky nejvíc pravděpodobně známe z našich teenagerských let a také později v naší vlastní komunitě. Jistě, kdybych si mohl vybrat, nechtěl bych, ale fakt, že jsem HIV, je mou součástí. Můj život se od té doby změnil o 180°, začala jsem žít vědoměji, vědoměji jíst, sportovat, zhubla 30 kilo, ale také si čím dál víc sedla sama se sebou, se svými myšlenkami, myšlenkovými schématy a věcmi z dětství od sebe. Vím, že všechno v životě má svůj důvod, ale tehdy jsem se dlouho ptal, k čemu by to mělo být dobré, teď už to chápu. Čím více mluvím o svých problémech nebo svých situacích na veřejnosti, čím více odvahy dávám druhým, tím více mám hlas, který sami možná nedokážou použít.
Myslíte si, že cíl Organizace spojených národů, aby do roku 2030 nebyl žádný další AIDS, je realistický a že se pro jeho dosažení udělalo dost? Abych byl upřímný, a přestože jsem vždy měl tendenci žít optimisticky, nedělám to. nemyslím si, že je to reálné. Ano, děláme velké pokroky ve výzkumu, nyní jsme zapojeni do lidských studií určitých léků, které mají léčit HIV, problém, který vidím, je následující: My tady v průmyslových zemích přirozeně 100% těžíme ze všeho, vzdělání je stále lepší a lepší, drogy se stále více rozšiřují a dále vyvíjejí, ale máme také spoustu peněz, abychom si toto všechno mohli dovolit. Když říkám my, nemyslím tím mě jako jednotlivce, ale státy, respektive struktury každé země a zdravotní systém. Počet nově nakažených je celosvětově stále extrémně vysoký. Zejména v heteronormativní oblasti. Podívejme se například do Afriky. Podle mého názoru si tyto země nemohou samy za sebe, ale jsou ponechány samy sobě, pokud jde o komplexní vzdělávání. Stigmatizace na místě je stále extrémní, tak vysoká, že se lidé ani neodvažují jít si léky vyzvednout na kliniku, protože riskují, že budou odhaleni a tím i stigmatizováni. Někdy se tam prodávají léky, i když nejsou povoleny, a tyto země nemají přístup k nejnovějším lékům, protože tyto léky samy o sobě jsou stále příliš drahé. Někdo, kdo vypadne ze systému, protože si to ten člověk nemůže dovolit, nebude chycen a nebude se léčit. Stále lze vysledovat, že velké farmaceutické společnosti bohužel stále nerozdávají patenty. Dokud zdraví a léčba stále generují tak velký zisk, zůstává výsadou. Nemyslím si, že budeme schopni v brzké době skoncovat s HIV a AIDS po celém světě. O důvod víc, proč mluvím mimo jiné o takových tématech.
Co se týče queer politiky, koaliční smlouva hovoří o novém začátku. Je něco, co ti chybí, celkově jsem docela spokojený s tím, že se konečně nastavují nová a podle mě přelomová znamení i pro zbytek Evropy, hlavně východ, ale samozřejmě jsem vidět také některá slabá místa. Jedna velká věc, která mi u mých nebinárních přátel chybí, je genderová identita. Ano, přidání sexuální identity je důležité, ale zároveň sebeurčení a svoboda, pokud jde o genderovou identitu. Čím více jsem se takovými tématy zabýval, tím více vidím, jak po staletí žijeme v člověkem vytvořených strukturách, patriarchálních strukturách, které vždy potlačují menšinu, tedy vše, co nezná, je cis, rovné a mužské. Pouze pokud tyto uznávané struktury v naší komunitě také uznáme a konečně je začneme zpochybňovat, měnit a znovu ukotvovat na právní úrovni, budeme moci přejít do rozmanité a doufejme svobodné budoucnosti pro všechny. V naší komunitě je nyní jistě mnoho těch, kteří říkají, že už toho bylo dost, nemůžeme stále žádat víc. Ale myslím, že musíme požádat o víc. Musíme vidět, že všichni lidé mají právo a svobodu vyjádřit se tak, jak to cítí. A teprve když konečně pochopíme, že jedna věc bez druhé nefunguje, že my, všechny menšiny společně, můžeme něco udělat proti dominantní společnosti, tedy patriarchátu, přestaneme se stále dívat na konec vlastního individuálního nosu, teprve potom konečně se dějí věci o neustálém pohybu správným směrem pro nás všechny.
Byl jste na scéně chemsexu – jak vidíte legalizaci marihuany? I když se nejedná o chemický lék, je často označován jako vstupní lék. Jaké předpisy by měly existovat Stále jsem pro legalizaci konopí a marihuany, bez ohledu na mé zkušenosti s drogami a chemsexem. Nejen kvůli legalizaci a dekriminalizaci, ale také kvůli možnosti lépe kontrolovat hladiny THC, ale také kvůli zlepšení ochrany proti řezanému zboží. Konopí nevnímám jako vstupní drogu, existují jiné, které jsou společensky akceptovanější, ne-li dokonce propagované: alkohol. Kolikrát jsem musel slyšet: „Jak ty vůbec nechceš pít alkohol?!“ Nebo mě někdo chtěl k pití alkoholu přesvědčit, ne-li dokonce donutil. To má samozřejmě také sociální a strukturální pozadí, které by mělo být zpochybněno. Proč je alkohol tak rozšířený a legalizovaný, když je jasné, co s lidmi dělá? Povzbuzuje k mnoha skutkům zneužívání, nehodám a problémům. Marihuana a konopí nejsou legalizovány ve stejné míře a způsobují výrazně méně problémů – existuje dokonce prokázaný léčivý účinek. Na jednu stranu považuji za důležité, aby se snížily někdy se vyskytující hladiny THC nad 40 %. Navíc by tam měl být jen poplatek pro lidi starší 18 let a měla by být velká a komplexní osvěta, ale to se týká všech druhů drog.
Jaká opatření byste chtěli udělat u chemických léků a co by to znamenalo k výraznému omezení chemsexu?Je třeba říci, že lidé tzv. „drogy“ užívali tisíce let, užívají to dodnes a určitě v tom bude pokračovat i v příštích staletích, pokud by naše planeta přežila tak dlouho s námi na ní. Můžeme lidem poskytnout pouze nezbytnou ochranu, a to je stejné jako u sexu a pohlavně přenosných chorob. Ale to je možné pouze tehdy, pokud konečně vytvoříme jiný způsob nakládání s drogami z právního, sociálního a politického hlediska. Těžko říct, které předpisy by měly explicitně existovat, méně se spoléhám na předpisy, které samozřejmě existovat musí, a více na upřesnění Obecně mám velkou kritiku k tomu, jak společnost k tématu drog přistupuje, protože široký názor také o mém Závislost je a byla tehdy, je to jeho vlastní vina. Věty na adresu jiných narkomanů jako „Podívejte se na feťáka!“ jsou v naší společnosti zcela normální. Ale říkám, že to není naše chyba, stejně jako jiné závislosti je důvod mnohem hlubší. Jsem produktem svého dětství, výchovy a struktur této společnosti. Není společnost se svými způsoby myšlení, vzorci, šuplíky a strukturami z velké části zodpovědná za to, jak se mi daří? Musíme přestat lidi vylučovat a ještě více je odsouvat na okraj naší společnosti, naslouchat jim a nabízet pomoc. V mém případě tomu pevně věřím a myslím, že to platí i pro mnohé další. Kdybych věděla, že se mohu se svými problémy a závislostí obrátit na instituce dříve bez strachu, že budu souzena, určitě by se mi dostalo mnohem větší pomoci. Mám velké štěstí, že se z toho mohu dostat sám, ale kolik lidí to nedokáže? Zejména z chemsexové scény. Používané drogy jsou tak pevně svázány a vpáleny do mozku prostřednictvím sexu, že je téměř nemožné se z toho vlastními silami dostat.
Bojujete také proti rasismu. Jaké rasistické zkušenosti máte každý den?No, díky bohu, už ne každý den, ale mám docela dost zážitků. Málem jsem zemřel v roce 2014 po návštěvě v nemocnici, protože jsem nebyl opravdu vyšetřen nebo jsem měl extrémní bolesti bez narkózy. Opravdu mě dostali pod tlak a pak mě poslali domů. O dva dny později bych zemřel na příznaky otravy nebo na perforaci střeva, kdybych nebyl ošetřen na pohotovosti jiné kliniky. Pozadím je interní odůvodnění mnoha nemocnic, že lidé, kteří čtou Středomoří, mají obecně tendenci přehánět, když popisují symptomy a bolest. Kvůli patriarchálnímu smýšlení jsou černoši nebo PoC stále nevědomě připisováni tomu, že jsou výrazně méně citliví na bolest.
Ve Stuttgartu jsem byl mnohonásobnou obětí rasového profilování ze strany policie. V posledních letech několik míst po celém Německu opakovaně popíralo, že máme masivní a strukturální problém rasismu v policejních silách, ale také ve veřejných orgánech obecně. Mezitím to již nelze okamžitě zamítnout. U mě to došlo tak daleko, že jsem po večírku šel po pěší zóně a byl kvůli mému vzhledu podroben neoprávněné prohlídce těla. Nakonec jsem v důsledku toho přišel o řidičský průkaz, ačkoli jsem šel pěšky a celé dny jsem neřídil auto pod žádným vlivem.
V běžném životě se ale často musím potýkat s otázkou, zda je to pronajímatel, kterému žádáte o byt a kvůli arabskému jménu vás hned strčí do šuplíku. Nebo jsou oficiální telefonáty, kde vás diskriminují po telefonu, jakmile lidé uslyší moje jméno.
Už se nemohu a nechci zbavovat nebo popírat svůj původ a barvu pleti, dělal jsem to celý život, přizpůsobil jsem se společnosti a jejím strukturám mnoha způsoby. Co jsem si z toho nakonec odnesl? Skončila jsem u každé závislosti, která existuje, anorektička, závislá na sexu, drogově závislá a několikrát jsem na ni málem zemřela. Od té doby, co s tím bojuji a zastávám se lidí, kteří možná nemají hlas, jsem na tom lépe.
Kdy jste byl poprvé konfrontován s rasismem? Vzpomínáte si ještě na tu situaci?Když se podívám zpět, to bylo v dětství, teprve před chvílí jsem pochopil, jak moc jsme se my děti přizpůsobili nebo byli adaptováni, abychom „zapadli“. Můj otec, černý Severoafričan, se v 80. letech dozvěděl, že se musí přizpůsobit – nemluvili jsme ani arabsky, ani francouzsky, jen německy. Oženil se do bílé švábské rodiny. Naši příbuzní a moje vlastní rodina už nerozeznávali barvu naší kůže. Měli nevědomé rasistické struktury a způsoby myšlení, a proto nás mohli milovat méně, takže člověk prostě vybledne barvu pleti a kulturu, která s ní může být spojena. Po mnoho let jsem byl velmi dobrý v ignorování své jiné kultury a naučil jsem se velmi dobře adaptovat prostřednictvím intersekcionality jako mnohonásobně marginalizovaná osoba, tak dobře, že jsem popřel své vlastní kulturní zázemí. Ale ani moje bílá matka to rozhodně neměla jednoduché. Jsme tři děti, mám také sestru dvojče a ta nám při pohledu do kočárku vždy musela zdůvodňovat barvu naší kůže.
Jak přimět lidi, aby mluvili o HIV, stigmatu a rasismu? Jak je vidět u tématu Corona, zdá se, že kultura diskuse ubývá a názory jsou stále extrémnější a uvázlé. Kdybych na to měl 100% řešení, myslím, že bych o tom jen přednášel (smích). Ale žertuji stranou, ano, vidím to také tak, že už téměř nemáme kulturu diskuse. Co se Corony týče, je to každopádně zatraceně těžké, protože se bohužel mnoho lidí rozhodlo zavřít mozek vědeckému konsenzu a bohužel už se k nim nedostanete. Obecně se vždy snažím vidět obě strany diskuze a nechávám se přesvědčit podloženými a logickými argumenty, ale bohužel logika už u Corony často nefunguje, to je děsivý jev, na který upřímně nemám řešení sám. Pro klid se snažím jen zřídka vstupovat do diskuzí. Ale také proto, že mám dost jiných bojů a diskuzí, jelikož mám k dispozici jen určité množství času a energie. Obecně bych si přál, abychom si navzájem více naslouchali, zůstali více v kontaktu. Tehdy, po vraždě George Floyda, pro mě bylo důležité naslouchat oběma stranám. Také jsem se snažil necítit se napadený a neustále na to myslet. Je to opravdu můj vlastní způsob myšlení, nebo mě k takovému myšlení nutí struktury společnosti? - a ptát se jich. Dalším bodem ve vztahu k těmto tématům je uvědomění si privilegií, které mám já nebo všichni ostatní, což automaticky vede k lepšímu pochopení druhého člověka. V mnoha ohledech bych také rád viděl v médiích neutrálnější zpravodajství o tolika tématech, ale také pevně věřím, že k tomu dojde pouze tehdy, až bude bílý, cis, rovný, mužský patriarchát více prostoupen rozmanitostí, více žen a do vedoucích pozic přicházejí divní lidé.
Vlastně ze Stuttgartu, ale vždy vás to táhne do Berlína. Co vás přitahuje na Berlíně? (smích) Na to se snadno odpovídá, v Berlíně se prostě cítím svobodně. Téměř celá moje rodina, kterou jsem si sama vybrala, nyní žije v Berlíně nebo okolí. Teď jsem byl opravdu na cestách v některých městech, nejen kvůli své práci. Máme mnoho krásných německých měst, ale v Berlíně je prostě jiná energie. Když se ohlédnu zpět, všechno mě stále víc vede do Berlína, víc a víc věcí se sešlo, takže ve mně rostl pocit: Tam patřím. I když svou rodinu, kterou jsem si sám vybral, navštívím v Berlíně jen na pět dní, připadá mi to jako pět týdnů dovolené. Přitahuje mě atmosféra lidí, energie, zvědavost, ocenění druhého a být jiný. Berlín mi ale samozřejmě má také profesně stále více co nabídnout a síť se stále více rozrůstá. Kromě toho, když natáčím, jsme stejně všude, takže si nemůžu vybírat, kde budu bydlet kvůli své práci, ale kvůli pocitu, že tam budu.
Co se vám líbí na LGBTI* komunitě v Berlíně? Co mě na LGBTI* komunitě v Berlíně fascinuje a co na ní miluji, je pospolitost. V posledních několika letech jsem v naší obecné komunitě často zjišťoval, že lidé byli často velmi netolerantní a téměř diskriminační vůči ostatním. Berlín se ale v posledních letech vyvinul v bezpečnou vesmírnou bublinu, která je nyní více o spolupráci a vzájemné podpoře a méně o vlastní výhodě nebo diskriminaci ostatních v naší komunitě. Samozřejmě tam ještě nebydlím, což je jen otázka času nebo při hledání bytu, proto bohužel ne vždy mám možnost se zapojit nebo hodně přispět na místě, ale snad to půjde brzy změnit.
Jste kadeřník a vizážista a na vašem webu je napsáno „jeho práce vypráví příběhy“. Čím je vaše práce tak výjimečná a jaké příběhy můžete s make-upem vyprávět?Na mé práci a na tom, co tak miluji, je ta rozmanitost. Z profesionálního hlediska pracuji v mnoha oblastech, od focení do reality formátů pro velké streamovací služby, přes reklamní a módní focení až po film nebo divadlo. Ale mám také velké štěstí, že mohu pracovat s tolika různými lidmi, vyměňovat si nápady, poznávat realitu druhých a čas od času to také vede k velmi hlubokým a blízkým novým přátelstvím.
K otázce make-upu. Teď to vidím jako mnohem víc než jen řasenku nebo rtěnku. V neposlední řadě v hnutí drag v posledních letech vidíme, co make-up dokáže a jak je hezké umět se transformovat a vklouznout do jiných rolí. Make-up dokáže proměnit, okouzlit, ochránit nebo dokonce zmocnit. I to jsem se letos mohl naučit. Byl jsem vedoucí oddělení make-upu v Queer Eye Germany, které vyjde na Netflixu v březnu, a poznal jsem tam neuvěřitelně krásné lidi, zpochybnil sebe, své struktury, svou sexualitu a svou genderovou identitu (což by měl jednou udělat každý). Ne nadarmo nosím kouřové oči v novém předvolebním videu německé Aidshilfe, protože mě už nebaví říkat, že jsem méně mužná s očními stíny a/nebo lakem na nehty. Naopak, být si toho vědom vás může ještě více posílit a já se cítím ještě mužněji.
